Ulička, která se původně se jmenovala Strahovská v dolní části a horní část se jmenovala Ostruhová, byla na konci 19. století pojmenována podle spisovatele a novináře Jana Nerudy, který v této ulici strávil část svého života, a který o Malé Straně také velmi často psal. Tato ulice je proslulá hlavně díky domovním znamením na jednotlivých stavbách. Domovní znamení sloužila až do doby, kdy císařovna Marie Terezie nechala domy číslovat, jako orientační znamení domů. Domovní znamení často vyjadřovala postavení, zaměstnání nebo jméno majitele domu.

Znamení řemesel a obchodu jsou především z doby, kdy řemeslo mívalo zlaté dno. Na pražských domech zůstaly symboly, jimiž mistři jednotlivých oborů označovali své dílny. Dodnes je z nich jasné, jakého řemeslníka hledat v domě U Tří housliček či U Zlatých nůžek nebo U Tří zlatých sekyrek.

Zbytky řemeslné symboliky na fasádách pražských domů pocházejí z před-industriální doby, kdy městské řemeslo vskutku mělo zlaté dno. Aby se ochránili před konkurencí a zajistili si výhradní odbyt, začali se mistři jednotlivých řemesel už ve 14. století sdružovat v cechy, vybavené královskými privilegii a cechovními řády. Mistrem se však mohl stát jen měšťan, rozumějte – majitel vlastního domu. V čele cechu pak stál volený cechmistr, který pečoval o důležité listiny a cechovní relikvie.

Každý cech vlastnil svůj erb, vyrytý do pečetidla, vyšitý nebo namalovaný na korouhvi i na pohřebním štítu a měl svého „patrona“, svatého ochránce, v některém ze světců. Z praktických důvodů se mistři téhož řemesla zpravidla usazovali v jedné ulici, která pak dostala podle nich jméno. Některá jména se dochovala až dodnes.

 Od Malostranského náměstí stoupá do příkrého svahu směrem k Pražskému hradu, měří cca 380 m.

Jejím přímým pokračováním je Úvoz (dříve Hluboká cesta), kudy směřuje cesta ke Starhovskému klášteru a kudy dříve přes Pohořelec zpět vedla Královská cesta k Hradu, dokud ještě nebyly vybudovány zkratky: Radnické schody a odbočka k rampě Hradčanského náměstí, dnes ulice Ke Hradu (dokončena 1663). Nerudova ulice tvořila hlavní komunikaci Malé Strany, která v ose východ - západ začínala Mosteckou věží u Karlova mostu a končila Strahovskou bránou v polovině dnešní ulice. Příčnou osu uzavírala na jihu Újezdská brána v Karmelitské ulici a na severu brána Písecká v ulici Valdštějnské. Původně vedla hlavní komunikace k Hradu Sněmovní ulicí, ale po založení Nového Města, tedy Menšího Města pražského, tedy dnešní Malé Strany, začal význam nejstaršího podhradí kolem Sněmovní ulice a Pětikostelního náměstí postupně upadat a zanikl zcela za Karla IV. Jižní brána Pražského hradu byla uzavřena a začaly převládat ulice Karmelitská, Nerudova, Mostecká a Tomášská. Malá Strana utrpěla nejvíce husitskými válkami v roce 1420 a velkým požárem Hradčan a Malé Strany v roce 1541. Dnešní zástavba Nerudovy ulice dodržuje jen přibližně původní trasu, dokazují to sklepy, které vybočují ze současné stavbební čáry. Od domu čp. 240/III směrem nahoru patřily domy v předhusitské době k osadě Oboře, část ulice patřila k Malé Straně a část k Hradčanům. Spodní část od Malostranského náměstí je podobou a charakterem staveb blízká Malé Straně, tento vzhled je ukončen dvěma paláci, které stojí proti sobě: Morzinským a Thunovským. Uprostřed ulice do roku 1711 stávala Strahovská brána, Černá, později Malovaná či Hansturkovská, která od roku 1564 patřila Janu Turkovi. Brána bývala součástí přemyslovských hradeb z 13. století. Hradby se táhly od západní brány Pražského hradu - kolem horního konce Nových zámeckých schodů - Nerudovou ulicí, kde stála brána mezi čp. 216/III a čp. 267/III - přes Svatojánský kopeček - a po okraji Tržiště - ke Karmelitské ulici a k ústí Malostranského náměstí, kde stála Újezdská brána mezi čp. 516/III a čp. 267/III - vedla k opevněnému areálu maltézských rytířů - k biskupskému dvoru u Karlova mostu - k ohybu Valdštějnské ulice, kde u čp. 157/III a čp. 159/III byla Písecká brána - odtud vedly hradby k východnímu vstupu do Hradu. Od 14. do 17. století se horní část ulice jmenovala Dláždění (některé prameny uvádějí "Na dlaždě) nebo Na dláždění nebo Nad Strahovskou bránou, dolní část ulice se podle brány nazývala Strahovská. Pro snadnější zdolávání příkré cesty byly do silnice pokládány krokve (Sparren), a proto od 17. do 19. století byla ulice nazývána Sparrengasse - Krokevní. Sparrengasse se snadno zamění za Sporrengasse, což česky znamená Ostruhová (podle výrobců ostruh), jak ji známe i z vyprávění Jana Nerudy. Název Nerudova platí od roku 1895. Jan Neruda bydlel v ulici v domě se zajímavým genitivem v názvu U dvou slunců (čp. 233/47) v letech 1845 - 1859 jako žák malostranského gymnázia. S touto ulicí, kdy Malá Strana tvořila stále ještě velmi uzavřenou, ale i idylickou samostatnou komunitu, je nejvíc spojováno jméno velkého českého básníka, jenž zejména v Povídkách malostranských zanechal hluboce lidské svědectví o své době i dokument o svém městě. Od roku 1895 je na domě pamětní deska, kterou podle náčrtku Viktora Olívy a modelu sochaře Vincence Ruperta Smolíka vytvořil František Houdek. Na desce je napsáno: Jan Neruda zde žil a svou literární činnost započal. Nad Strahovskou bránou stojí kostel Panny Marie u kajetánů (teatinů), jenž byl vystavěn v letech 1691 - 1717 řádem teatinů. Za autora stavby je považován Jean Baptista Mathey, průčelí upravoval Giovanni Santini. Od roku 1869 - 1950 sídlili zde redemptoristé. Klášter nad kostelem sloužil po zrušení v letech 1835 - 1837 českému divadlu. Spolu s Josefem Kajetánem Tylem účastnili se na činnosti kolem divadla Karel Sabina, Karel Hynek Mácha, Josef Bojislav Pichl, Josef Jiří Kollár a další. Palác Thunovský (čp. 214/20), též Thun - Hohenštejnský, dříve Kolovratský - spolu s protějším Morzinským palácem tvoří nejen předěl ulice, ale i její vyvrcholení. Thunovský palác vznikl v třetí čtvrtině 17. století na místě pěti starších domů. O jeho úpravu se zasloužil architekt Národního divadla Josef Zítek, na výzdobě se podíleli Josef Tulka a František Ženíšek. V roce 1924 hrabě Thun prodal obě budovy: čp. 193/III v Thunovské ulici a čp. 214/20 v Nerudově ulici pro potřeby italského velvyslanectví. Také tento palác je spojen se jménem Giovanniho Santiniho Aichla. Heraldické plastiky orlů vytvořil Matyáš Bernard Braun. Morzinský palác (čp. 256/5), stavba Giovanniho Santiniho Aichla (Jan Blažej Santini Aichl), rodinný architekt rodiny Thunů, vznikl v letech 1713 - 1714 přestavbou několika starších domů pro Václava hraběte Morzina z Vrchlabí. Výrazný je vystupující balkon a sochy dvou Maurů a plastiky Dne a Noci od Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa (1714). Budova slouží rumunskému velvyslanectví. Ulice je charakteristická vynikajícími staviteli, dům čp. 211/14, Valkounský, přestavěl roku 1704 Kryštof Dienzenhofer, v letech 1705 - 1727 patřil Janu Santiniovi. Tři generace této původem italské rodiny byly od 30. let 17. století spojeny s Čechami. Dědeček byl zedník, Jan Santini kamenický mistr a Jan Blažej Santini Aichl se stal geniálním architektem a stavitelem. Získal měšťanské právo na Malé Straně v roce 1705, koupil Valkounský dům a 1707 se oženil. Zemřel v šestačtyřiceti letech a zanechal za sebou kolem stovky staveb. Ulice je charakteristická i vynikajícími obyvateli, dům čp. 209/10 i dům čp. 196/19 v sousední Thunovské ulici vlastnil znamenitý malíř Bartolomeo Spranger, dvorní malíř císaře Rudolfa II. Ulice je charakteristická i vzácnými domovními znameními, která připomínají obyvatele šlechtice i prosté řemeslníky (U červeného orla, U dvou slunců, U zeleného raka, U tří housliček, U zlaté podkovy, U bílé labuti, U mouřenínů, U zlaté číše, U zeleného jelínka, U bílé řepy). Nepochybně patří Nerudova ulice k reprezentaci města Prahy, domy jsou zde víc ozdobené než v jiných ulicích. A není divu, vždyť ulice leží na Královské cestě.